„Absurdní představa“ – překlad osm let starého článku z německého Spieglu, který vznikl po odtajnění části zahraničních ministerských dokumentů

dr. Milan Neubert si vzpomněl na jeden osm let starý článek z německého Spieglu, který vznikl po odtajnění části zahraničních ministerských dokumentů, přeložil jej z němčiny a výsledek je zde:

Problém rozšiřování NATO a jeho přibližování k ruským hranicích otevírá historickou otázku po dohodách mezi Západem a Sovětským Svazem před jeho krachem. Zajímavým příspěvkem z roku 2009 po odtajnění některých západních dokumentů je článek z Der Spiegel, jehož překlad nabízíme. (mn)

Titulka Spiegelu, ve kterém článek vyšel v originálu

Ruský prezident Medveděv obvinil Západ z nedodržení slova. Rozšíření NATO na východ je v rozporu se závazky, které byly přijaty v průběhu jednání o znovusjednocení Německa v roce 1990. Dokumenty ze západních archivů podporují ruské podezření.

Nikdo v Rusku nemůže nechat svému hněvu nad rozšiřováním NATO na východ před milionovým publikem tak prudký volný průběh jako Viktor Baranec. Komentátorská hvězda bulvárních novin „Komsomolskaja Pravda“ rád hřímá proti „zákeřné a bezohledné“ západní vojenské alianci. Rusko musí konečně přestat vidět NATO jako partnera.

Proč uvažovat o společných manévrech, pokud jste byli podvedeni? NATO se „svými kanóny provrtalo až k našim hraním,“ píše plukovník ve výslužbě, který byl mluvčím ministra obrany za Borise Jelcina. A to v rozporu se všemi sliby, které byly učiněny v procesu sjednocování Německa.

V Moskvě panuje napříč politickým táborem – od národních patriotů přes komunisty až k Putinově straně „Jednotné Rusko“ – politický konsensus, že Západ porušil slovo a oslabené Rusko ošidil.

Když prezident Dimitrij Medveděv přijal na začátku listopadu SPIEGEL ve své rezidenci u Moskvy, stěžoval si, že se po pádu zdi nepodařilo, „nově definovat ruské místo v Evropě“. Co Rusko dostalo? „Nic z toho, co nám bylo slíbeno: že se NATO nebude donekonečna rozšiřovat na východ a že naše zájmy budou vždy brány v úvahu.“

V otázce, co bylo Moskvě v roce 1990 skutečně přislíbeno, se vede zuřivý historický spor s dalekosáhlými důsledky pro budoucí vztah Ruska k Západu. Ale jaká je pravda?

Verze jednotlivých účastníků se od sebe velmi liší. Samozřejmě že tam byl dán příslib „nerozšiřovat NATO směrem na východ ani o palec“, řekl dnes v Moskvě Michail Gorbačov, bývalý sovětský vůdce. Naproti tomu jeho bývalý ministr zahraničí Eduard Ševardnadze však v gruzínském Tbilisi řekl, že ze strany Západu nic takového nepadlo. Dokonce i rozpuštění Varšavské smlouvy, východní vojenské aliance, „leželo mimo svět našich představ.“

James Baker, v roce 1990 Ševardnadzeho americký protějšek, popírá již léta nějakou tajnou dohodu; tehdejší americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock ale říká, že Moskva dostala „jednoznačný příslib“. Přesně to ale zase popírá Hans-Dietrich Genscher, německý ministr zahraničí v roce 1990.

SPIEGEL mluvil s mnoha zainteresovanými stranami a hlavně si všímal převážně britských a německých dokumentů. Podle nich není pochyb o tom, že Západ učinil vše možné, aby Sovětům zprostředkoval dojem, že je vyloučeno členství v NATO u zemí, jako jsou Polsko, Maďarsko či Československo.

Z nedávno odtajněného německého záznamu vyplývá, jak mluvil Genscher dne 10. února 1990 od 16 do 18.30 hod s Ševardnadzem:

„BM (spolkový ministr): Jsme si vědomi toho, že členství sjednoceného Německa v NATO vyvolává složité otázky. Jsme si však jisti tím, že se NATO nebude rozšiřovat na východ“. A protože v rozhovoru šlo především o NDR, Genscher výslovně dodal: „Pokud jde ostatně o nerozšiřování NATO, to platí i docela obecně.“

Ševardnadze odpověděl, že věří „všem slovům BM (spolkového ministra)“.

Rok 1990 byl rokem velkých jednání. Washington, Moskva, Londýn, Bonn, Paříž, Varšava, východní Berlín a mnoho dalších bojovaly za německé sjednocení, za všeobecné evropské odzbrojení a za novou chartu KBSE, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Sověti naléhali na to, aby bylo vše zachyceno v písemné formě, i když šlo třeba „jen“ o osud sovětských vojenských hřbitovů ve východním Německu. Ale v četných dohodách se zrovna o rozšiřování NATO do východní Evropy nenajde ani slovo.

Moskva nemůže vznášet žádné nároky, argumentuje proto západní strana. Koneckonců se nic nepodepsalo.

Tvrdé, ale je to také spravedlivé?

Počátkem roku 1990 byl Sovětský svaz ještě světovou mocností, jejíž vojáci byli na Labi, a ve východním Berlíně rozhodoval bývalý drážďanský tajemník strany Hans Modrow. Ale kolaps východoněmeckého státu se dal předvídat.

Bonnští spojenci v Paříži, Londýně a Washingtonu se zabývali otázkou, zda by sjednocené Německo mohlo být již členem NATO, nebo – jako předtím v dějinách – bude usilovat o politiku houpačky mezi východem a západem.

Genscher chtěl tuto nejistotu ukončit, a tak dne 31. ledna při skvělém projevu v Tutzingu (Bavorsko) naléhal na západ. To jsou důvody, proč by sjednocené Německo mělo být členem Aliance.

Ale jak bychom mohli získat sovětské vedení pro takové řešení? „Chtěl jsem jim pomoci překonat překážky,“ říká dnes Genscher. Takže bonnský ministr zahraničí v Tutzingu slíbil, že nedojde „k expanzi území NATO na východ, tedy blíže směrem k hranicím Sovětského svazu“. Východní Německo nemělo být zahrnuto do vojenských struktur NATO a zemím východní Evropy měly zůstat dveře do aliance uzavřeny.

Genscher si vzpomněl na to, co se stalo v roce 1956 při maďarském povstání. Části povstalců oznámili záměr připojit se k západní alianci a poskytli Moskvě záminku pro vojenskou intervenci. Bonnský ministr zahraničí chtěl Gorbačovovi signalizovat, že se rudé impérium takového vývoje nemusí obávat. Západ chce učinit změny se Sovětským svazem – a ne proti němu.

Genscherův plán, který byl oznámen v Tutzingu, nebyl odsouhlasen ani s kancléřem, ani se spojenci, o jejichž podporu Genscher v následujících dnech usiloval.

Jak později napsal šéf Genscherova úřadu Frank Elbe, ministr zahraničí se v té době „pohyboval s opatrností obrovského hmyzu, který svými mnoha tykadly zkoumá své okolí, a který je připraven ustoupit, jakmile ucítí odpor“.

Americký ministr zahraničí Baker, pragmatický Texasan, „se ihned pro návrh nadchnul.“ 2. února si oba ministři zahraničí sedli v Bakerově pracovně ve Washingtonu ke krbu, svlékli si saka, dali nohy na stůl a diskutovali o běhu světa. Rychle zavládla shoda. Žádné rozšiřování NATO na východ. „Bylo to naprosto jasné,“ píše Elbe.

Krátce poté se k německo-americkému konsenzu připojil britský ministr zahraničí Douglas Hurd. Genscher byl vůči relativně proněmeckému Britovi neobvykle otevřený, když se setkali v Bonnu dne 6. února 1990. Ukazuje to dosud neznámý dokument ministerstva zahraničí. V Maďarsku probíhaly první svobodné volby a bonnský ministr zahraničí prohlásil, že Sovětský svaz „potřebuje mít jistotu, že se Maďarsko nestane po změně vlády součástí západní aliance.“ To se musí Kremlu zajistit. Hurd souhlasil.

Byl ale tento závazek myšlen natrvalo? Zřejmě ne, protože když oba kolegové diskutovali o Polsku, Genscher podle britského záznamu řekl, že pokud Varšava jednoho den opustí Varšavskou smlouvu, Moskva bude potřebovat jistotu, že Polsko „se druhý den nepřipojují k NATO“. Vstup s časovým odstupem se Genscherovi nezdál vyloučený.

Bylo logické, aby nyní Genscher prezentoval své myšlenky v Moskvě. Byl nejdéle sloužícím západním ministrem zahraničních věcí, jeho vztah s Gorbačovem a Ševardnadzem byl neobvykle dobrý, lepší než Helmuta Kohla, a navíc to byla jeho iniciativa. Ale Baker chtěl řešit problém raději sám během své následující cesty do Moskvy.

Není sporu o tom, co americký ministr řekl dne 9. února 1990 v nádherném Kateřinském sále v Kremlu. Aliance svou sféru vlivu „nerozšíří ani o jeden palec na východ“, pokud budou Sověti souhlasit s členstvím sjednoceného Německa v NATO. O tom lze uvažovat, řekl Gorbačov a dodal, že rozhodně by bylo „rozšíření zóny NATO nepřijatelné.“

Nyní ještě po 20 letech reaguje Gorbačov pobouřeně, když je na tuto epizodu dotazován: „Člověk se na americké politiky nemůže spoléhat“. Baker ovšem šíří jiné čtení svého vystoupení. Vždyť v roce 1990 mluvil jen o východním Německu, které právě v alianci obdrželo zvláštní postavení. Nic víc.

Genscher se však o den později v rozhovoru s Ševardnadzem výslovně zmiňuje o východní Evropě, ostatně to bylo v logice západního postoje mluvit také o východní Evropě.

Když už se chtělo východnímu Německu přiznat zvláštní postavení v rámci NATO, aby se sovětské vedení neprovokovalo, pak musel nutně závazek nerozšiřování na východ obsahovat navíc země jako Maďarsko, Polsko a Československo, které se Sovětským svazem přímo hraničily.

Když byli západní politici o několik týdnů později zase mezi sebou, mluvili pak zcela otevřeně, jak je zřejmé z nyní přístupného dokumentují ministerstva zahraničí. Baker řekl, že to vypadá, „jako by středoevropské země chtěly vstoupit do NATO.“ Genscher odpověděl, že to je otázka, „které bychom se v současné době neměli dotýkat“. Baker souhlasil.

Státníci té doby jsou dnes starší pánové, vybavování je někdy obtížné, a samozřejmě chtějí všichni vypadat v učebnicích historie dobře. Gorbačov nechce být tím, kdo v té době selhal a nezavřel pevně dveře rozšiřování NATO na východ; Genscher s Bakerem nechtějí, aby jim bylo předhazováno, že vyjednávali s Moskvou přes hlavy Poláků, Maďarů a Čechů. A Ševardnadze už dlouho nevidí v rozšiřování NATO „nic strašného“. Není tedy divu, že se jeho rodná Gruzie chce stát členem NATO.

Tehdy však byl stav zájmů odlišný. Bonn a Washington chtěli co nejvíc urychlit německé sjednocení. Několik dní po jednání v Kremlu se Genscher, Baker a Ševardnadze opět sešli, tentokrát společně a se všemi ministry zahraničních věcí NATO a Varšavské smlouvy.

Na konferenci o odzbrojení v přestavěném bývalém hlavním nádraží kanadského hlavního města Ottawa seděli a stáli na chodbách a v přilehlých místnostech dva němečtí ministři zahraničí – za NDR to byl ještě Honeckerův muž Oskar Fischer – s kolegy ze čtyř vítězných mocností druhé světové války a diskutovali v různých konstelacích další průběh německé věci. Nakonec to bylo jasné: vnější aspekty sjednocení jako otázka aliance či velikost ozbrojených sil by měly být vyjasněny v tzv. jednání 2+4.

Genscher dnes říká, že vše důležité by muselo být na tomto fóru řešeno a že se tam nikdy o vyloučení členství Východoevropanů v NATO nehovořilo, což všechny strany důsledně potvrzují.

Co ale Genscherovy poznámky k Ševardnadzemu 10. února 1990?

Jednalo se o „testování“ před jednáním, aby zjistil, jaký je postoj Moskvy k otázce aliance a zda existuje prostor pro manévrování. Nic víc.

Jedná se o oficiální stanovisko. Ale není jediné.

Diplomat německého ministerstva zahraničí říká, že samozřejmě došlo ke shodě obou stran. Ve skutečnosti by se Sověti sotva zabývali jednáním 2+4, kdyby věděli, že NATO později přijme Polsko, Maďarsko a další země východní Evropy.

I tak byla jednání s Gorbačovem těžká; západní vůdci opakovaně protestovali, že nechtějí ze vzniklé situace „vyvozovat jakékoliv jednostranné výhody“ (americký prezident George Bush) a že nevznikne „žádný posun v rozložení sil“ mezi Východem a Západem (Genscher). Přinejmenším na ducha dohod roku 1990 by se dnes mohlo Rusko oprávněně odkazovat.

Koncem května 1990 Gorbačov nakonec souhlasil se členstvím sjednoceného Německa v Alianci. Proč si ale Gorbačov a Ševardnadze nenechali dát přísliby písemně, když stále ještě drželi všechny trumfy v ruce? Reakce kdysi mocného generálního tajemníka: „Na počátku roku 1990 ještě existoval Varšavský pakt. Samotná představa, že NATO se rozšíří do zemí této aliance, zněla naprosto absurdně …“

Někteří přední západní politici získali dojem, že vládce Kremlu a jeho ministr zahraničí si nepřipouštějí realitu a že si „nechtějí přiznat“ zánik Sovětského svazu jako velmoci (Baker).

Na druhou stranu bylo Pobaltí stále ještě součástí Sovětského svazu; nějaké členství v NATO se zdálo být světelné roky daleko. A v některých částech východní Evropy byli u moci mírově naladění disidenti jako Václav Havel, který byl původně pro rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale nejraději i NATO.

Žádná východoevropská vláda si v této fázi nedávala NATO za cíl a západní aliance neměla v úmyslu nové členy přijímat. Příliš drahé, zbytečná provokace Moskvy, a měli by v případě sporu pokládat francouzští, italští nebo němečtí vojáci své životy za Polsko a Maďarsko?

Ale pak se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz; bosenská válka se sto tisíci mrtvými dala vzniknout obavám z balkanizace východní Evropy. A ve Spojených státech hledal nový prezident Bill Clinton od roku 1993 nový úkol pro západní Alianci.

Najednou chtěli všichni vstoupit do NATO, a záhy chtělo NATO také všechny přijmout.

Boj o dějiny mohl začít.

Uwe Klußmann, Matthias Schepp a Klaus Wiegrefe
Der Spiegel 48/2009

Článek ZEITGESCHICHTE: “Absurde Vorstellung“ pro potřeby SDS z němčiny přeložil Milan Neubert.

Napsat komentář