Audio: Občiny, volby a společnost Slovanů / Mojmír Mišun a Petr Synek

Vážení příznivci (nejen) věcí slovanských,

pokud jste nestihli nedělní živé internetové vysílání Svobodného vysílače 16.7.2017 od 21:00 hodin, kde zaznělo mnoho podnětů i sdělení, které jsou v dnešní době velice aktuální, zasílám odkaz na záznam:

2017-07-16 Občiny, volby a společnost Slovanů / Ing. M. Mišun a Petr Synek

Další společné dvouhodinové povídání si dopřejeme s Mojmírem Mišunem, starostou Državy Morava-Slezsko 1. srpna od 17:00 hodin.

Pozvánku ještě zašleme.

Sláva Rodu!

Petr Synek
předseda
Českomoravského slovanského svazu
www.slovane.eu

28 let po Převratu je Česko prolezlé rakovinou, bídou, alkoholismem a lhostejností i lakotou

Už i český mainstream buší na poplach do kolejnice a nezastírá, že za pouhých 28 let od reakčního Převratu se z Česka(slovenska), které produkovalo špičkové vědce, investiční celky, proudová letadla a mělo jedno z nejlepších zdravotnictví na světě, stala dnešní zotročená a zbídačená žumpa, plná alkoholismu, bídy, ubohosti a lhostejnosti.

iROZHLAS.cz již překvapivě a naprosto neautocensurně zveřejnil seznam sedmi oblastí, ve kterých je Česko podle dostupných dat nejhorší:

Česko se potápí do alkoholismu, narkomanie, bídy a lhostejnost

1. Česko je poslední země v Evropě, která posílá děti do 3 let do dětských domovů. Kdysi jsme naopak prosluli vesničkami SOS.

2. Díky špičkové spotřebě alkoholu a zejm. piva jsou Češi na prvním místě v počtech rakoviny slinivky a ledvin a v čele pelotonu v nádorových  onemocnění tlustého střeva, konečníku a žlučníku.

3. Právě pivo a alkohol obecně destruuje stravování a Češi jsou 6. ve světě, 3. v Evropě a 2. v EU ve spotřebě alkoholu.

4. Díky zbídačení a finanční nedostupnosti očkování proti klíšťové encefalitidě, je Česko premiantem v postižení obyvatelstva tímto nebezpečným onemocněním.

5. Zchudlé a zkorumpované Česko má nejmenší využití předraženého mobilního internetu v EU a jedno z nejhorších pokrytí kvalitním signálem na světě.

6. Čeští učitelé mají nejnižší platy z vyspělých zemí a jsou i o 20% podhodnoceni oproti české veřejné sféře.

7. Čeští náctiletí a cluster mezi 15 a 34 lety jsou rekordmany ✓ užívání marihuany resp. i holdují devastační droze dvojnásobně oproti průměru EU.

K dalším nelichotivým již i mainstreamem přiznávaným „metám“ patří přesolování (nejen nekvalitních náhražkových) potravin, obezita, nerovnost odměňovaní, smogová situace.

Velice alarmujícím faktem je i lakota a lhostejnost zbídačených dnešních Čechů  za posledních 28 let, kdy se nyní umístili až na 121. místě ze 140 zemí v charitě a dobrovolnictví. Pro srovnání vzpomeňme někdejší legendární Akce „Z“, díky kterým měla i nejposlednější větší česká ves svůj kulturák, fotbalové hřiště, nákupní a zdravotní středisko, školu, školku…

Takhle dnes dopadla země, která byla proslulá exportem vědy, kultury, zdravotnictví, cukrovarů, rafinerií, atomových elektráren, unikátních čerpadel, strojů, lodí a letadel a jejíž podstata byla za pouhé tri desetiletí plánovitě zničena a oVčané zdevastováni v nejlevněji  a nejprimitivněji montující lakomé a lhostejné otroky uprostřed Evropy.

Kompletní ostudná mainstreamová hitparáda Česka je prozatím ještě dostupná zde: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/rakovina-deti-v-decaku-nebo-klistova-encefalitida-7-prvenstvi-na-ktere-cesi_1707161720_pj

„Absurdní představa“ – překlad osm let starého článku z německého Spieglu, který vznikl po odtajnění části zahraničních ministerských dokumentů

dr. Milan Neubert si vzpomněl na jeden osm let starý článek z německého Spieglu, který vznikl po odtajnění části zahraničních ministerských dokumentů, přeložil jej z němčiny a výsledek je zde:

Problém rozšiřování NATO a jeho přibližování k ruským hranicích otevírá historickou otázku po dohodách mezi Západem a Sovětským Svazem před jeho krachem. Zajímavým příspěvkem z roku 2009 po odtajnění některých západních dokumentů je článek z Der Spiegel, jehož překlad nabízíme. (mn)

Titulka Spiegelu, ve kterém článek vyšel v originálu

Ruský prezident Medveděv obvinil Západ z nedodržení slova. Rozšíření NATO na východ je v rozporu se závazky, které byly přijaty v průběhu jednání o znovusjednocení Německa v roce 1990. Dokumenty ze západních archivů podporují ruské podezření.

Nikdo v Rusku nemůže nechat svému hněvu nad rozšiřováním NATO na východ před milionovým publikem tak prudký volný průběh jako Viktor Baranec. Komentátorská hvězda bulvárních novin „Komsomolskaja Pravda“ rád hřímá proti „zákeřné a bezohledné“ západní vojenské alianci. Rusko musí konečně přestat vidět NATO jako partnera.

Proč uvažovat o společných manévrech, pokud jste byli podvedeni? NATO se „svými kanóny provrtalo až k našim hraním,“ píše plukovník ve výslužbě, který byl mluvčím ministra obrany za Borise Jelcina. A to v rozporu se všemi sliby, které byly učiněny v procesu sjednocování Německa.

V Moskvě panuje napříč politickým táborem – od národních patriotů přes komunisty až k Putinově straně „Jednotné Rusko“ – politický konsensus, že Západ porušil slovo a oslabené Rusko ošidil.

Když prezident Dimitrij Medveděv přijal na začátku listopadu SPIEGEL ve své rezidenci u Moskvy, stěžoval si, že se po pádu zdi nepodařilo, „nově definovat ruské místo v Evropě“. Co Rusko dostalo? „Nic z toho, co nám bylo slíbeno: že se NATO nebude donekonečna rozšiřovat na východ a že naše zájmy budou vždy brány v úvahu.“

V otázce, co bylo Moskvě v roce 1990 skutečně přislíbeno, se vede zuřivý historický spor s dalekosáhlými důsledky pro budoucí vztah Ruska k Západu. Ale jaká je pravda?

Verze jednotlivých účastníků se od sebe velmi liší. Samozřejmě že tam byl dán příslib „nerozšiřovat NATO směrem na východ ani o palec“, řekl dnes v Moskvě Michail Gorbačov, bývalý sovětský vůdce. Naproti tomu jeho bývalý ministr zahraničí Eduard Ševardnadze však v gruzínském Tbilisi řekl, že ze strany Západu nic takového nepadlo. Dokonce i rozpuštění Varšavské smlouvy, východní vojenské aliance, „leželo mimo svět našich představ.“

James Baker, v roce 1990 Ševardnadzeho americký protějšek, popírá již léta nějakou tajnou dohodu; tehdejší americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock ale říká, že Moskva dostala „jednoznačný příslib“. Přesně to ale zase popírá Hans-Dietrich Genscher, německý ministr zahraničí v roce 1990.

SPIEGEL mluvil s mnoha zainteresovanými stranami a hlavně si všímal převážně britských a německých dokumentů. Podle nich není pochyb o tom, že Západ učinil vše možné, aby Sovětům zprostředkoval dojem, že je vyloučeno členství v NATO u zemí, jako jsou Polsko, Maďarsko či Československo.

Z nedávno odtajněného německého záznamu vyplývá, jak mluvil Genscher dne 10. února 1990 od 16 do 18.30 hod s Ševardnadzem:

„BM (spolkový ministr): Jsme si vědomi toho, že členství sjednoceného Německa v NATO vyvolává složité otázky. Jsme si však jisti tím, že se NATO nebude rozšiřovat na východ“. A protože v rozhovoru šlo především o NDR, Genscher výslovně dodal: „Pokud jde ostatně o nerozšiřování NATO, to platí i docela obecně.“

Ševardnadze odpověděl, že věří „všem slovům BM (spolkového ministra)“.

Rok 1990 byl rokem velkých jednání. Washington, Moskva, Londýn, Bonn, Paříž, Varšava, východní Berlín a mnoho dalších bojovaly za německé sjednocení, za všeobecné evropské odzbrojení a za novou chartu KBSE, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Sověti naléhali na to, aby bylo vše zachyceno v písemné formě, i když šlo třeba „jen“ o osud sovětských vojenských hřbitovů ve východním Německu. Ale v četných dohodách se zrovna o rozšiřování NATO do východní Evropy nenajde ani slovo.

Moskva nemůže vznášet žádné nároky, argumentuje proto západní strana. Koneckonců se nic nepodepsalo.

Tvrdé, ale je to také spravedlivé?

Počátkem roku 1990 byl Sovětský svaz ještě světovou mocností, jejíž vojáci byli na Labi, a ve východním Berlíně rozhodoval bývalý drážďanský tajemník strany Hans Modrow. Ale kolaps východoněmeckého státu se dal předvídat.

Bonnští spojenci v Paříži, Londýně a Washingtonu se zabývali otázkou, zda by sjednocené Německo mohlo být již členem NATO, nebo – jako předtím v dějinách – bude usilovat o politiku houpačky mezi východem a západem.

Genscher chtěl tuto nejistotu ukončit, a tak dne 31. ledna při skvělém projevu v Tutzingu (Bavorsko) naléhal na západ. To jsou důvody, proč by sjednocené Německo mělo být členem Aliance.

Ale jak bychom mohli získat sovětské vedení pro takové řešení? „Chtěl jsem jim pomoci překonat překážky,“ říká dnes Genscher. Takže bonnský ministr zahraničí v Tutzingu slíbil, že nedojde „k expanzi území NATO na východ, tedy blíže směrem k hranicím Sovětského svazu“. Východní Německo nemělo být zahrnuto do vojenských struktur NATO a zemím východní Evropy měly zůstat dveře do aliance uzavřeny.

Genscher si vzpomněl na to, co se stalo v roce 1956 při maďarském povstání. Části povstalců oznámili záměr připojit se k západní alianci a poskytli Moskvě záminku pro vojenskou intervenci. Bonnský ministr zahraničí chtěl Gorbačovovi signalizovat, že se rudé impérium takového vývoje nemusí obávat. Západ chce učinit změny se Sovětským svazem – a ne proti němu.

Genscherův plán, který byl oznámen v Tutzingu, nebyl odsouhlasen ani s kancléřem, ani se spojenci, o jejichž podporu Genscher v následujících dnech usiloval.

Jak později napsal šéf Genscherova úřadu Frank Elbe, ministr zahraničí se v té době „pohyboval s opatrností obrovského hmyzu, který svými mnoha tykadly zkoumá své okolí, a který je připraven ustoupit, jakmile ucítí odpor“.

Americký ministr zahraničí Baker, pragmatický Texasan, „se ihned pro návrh nadchnul.“ 2. února si oba ministři zahraničí sedli v Bakerově pracovně ve Washingtonu ke krbu, svlékli si saka, dali nohy na stůl a diskutovali o běhu světa. Rychle zavládla shoda. Žádné rozšiřování NATO na východ. „Bylo to naprosto jasné,“ píše Elbe.

Krátce poté se k německo-americkému konsenzu připojil britský ministr zahraničí Douglas Hurd. Genscher byl vůči relativně proněmeckému Britovi neobvykle otevřený, když se setkali v Bonnu dne 6. února 1990. Ukazuje to dosud neznámý dokument ministerstva zahraničí. V Maďarsku probíhaly první svobodné volby a bonnský ministr zahraničí prohlásil, že Sovětský svaz „potřebuje mít jistotu, že se Maďarsko nestane po změně vlády součástí západní aliance.“ To se musí Kremlu zajistit. Hurd souhlasil.

Byl ale tento závazek myšlen natrvalo? Zřejmě ne, protože když oba kolegové diskutovali o Polsku, Genscher podle britského záznamu řekl, že pokud Varšava jednoho den opustí Varšavskou smlouvu, Moskva bude potřebovat jistotu, že Polsko „se druhý den nepřipojují k NATO“. Vstup s časovým odstupem se Genscherovi nezdál vyloučený.

Bylo logické, aby nyní Genscher prezentoval své myšlenky v Moskvě. Byl nejdéle sloužícím západním ministrem zahraničních věcí, jeho vztah s Gorbačovem a Ševardnadzem byl neobvykle dobrý, lepší než Helmuta Kohla, a navíc to byla jeho iniciativa. Ale Baker chtěl řešit problém raději sám během své následující cesty do Moskvy.

Není sporu o tom, co americký ministr řekl dne 9. února 1990 v nádherném Kateřinském sále v Kremlu. Aliance svou sféru vlivu „nerozšíří ani o jeden palec na východ“, pokud budou Sověti souhlasit s členstvím sjednoceného Německa v NATO. O tom lze uvažovat, řekl Gorbačov a dodal, že rozhodně by bylo „rozšíření zóny NATO nepřijatelné.“

Nyní ještě po 20 letech reaguje Gorbačov pobouřeně, když je na tuto epizodu dotazován: „Člověk se na americké politiky nemůže spoléhat“. Baker ovšem šíří jiné čtení svého vystoupení. Vždyť v roce 1990 mluvil jen o východním Německu, které právě v alianci obdrželo zvláštní postavení. Nic víc.

Genscher se však o den později v rozhovoru s Ševardnadzem výslovně zmiňuje o východní Evropě, ostatně to bylo v logice západního postoje mluvit také o východní Evropě.

Když už se chtělo východnímu Německu přiznat zvláštní postavení v rámci NATO, aby se sovětské vedení neprovokovalo, pak musel nutně závazek nerozšiřování na východ obsahovat navíc země jako Maďarsko, Polsko a Československo, které se Sovětským svazem přímo hraničily.

Když byli západní politici o několik týdnů později zase mezi sebou, mluvili pak zcela otevřeně, jak je zřejmé z nyní přístupného dokumentují ministerstva zahraničí. Baker řekl, že to vypadá, „jako by středoevropské země chtěly vstoupit do NATO.“ Genscher odpověděl, že to je otázka, „které bychom se v současné době neměli dotýkat“. Baker souhlasil.

Státníci té doby jsou dnes starší pánové, vybavování je někdy obtížné, a samozřejmě chtějí všichni vypadat v učebnicích historie dobře. Gorbačov nechce být tím, kdo v té době selhal a nezavřel pevně dveře rozšiřování NATO na východ; Genscher s Bakerem nechtějí, aby jim bylo předhazováno, že vyjednávali s Moskvou přes hlavy Poláků, Maďarů a Čechů. A Ševardnadze už dlouho nevidí v rozšiřování NATO „nic strašného“. Není tedy divu, že se jeho rodná Gruzie chce stát členem NATO.

Tehdy však byl stav zájmů odlišný. Bonn a Washington chtěli co nejvíc urychlit německé sjednocení. Několik dní po jednání v Kremlu se Genscher, Baker a Ševardnadze opět sešli, tentokrát společně a se všemi ministry zahraničních věcí NATO a Varšavské smlouvy.

Na konferenci o odzbrojení v přestavěném bývalém hlavním nádraží kanadského hlavního města Ottawa seděli a stáli na chodbách a v přilehlých místnostech dva němečtí ministři zahraničí – za NDR to byl ještě Honeckerův muž Oskar Fischer – s kolegy ze čtyř vítězných mocností druhé světové války a diskutovali v různých konstelacích další průběh německé věci. Nakonec to bylo jasné: vnější aspekty sjednocení jako otázka aliance či velikost ozbrojených sil by měly být vyjasněny v tzv. jednání 2+4.

Genscher dnes říká, že vše důležité by muselo být na tomto fóru řešeno a že se tam nikdy o vyloučení členství Východoevropanů v NATO nehovořilo, což všechny strany důsledně potvrzují.

Co ale Genscherovy poznámky k Ševardnadzemu 10. února 1990?

Jednalo se o „testování“ před jednáním, aby zjistil, jaký je postoj Moskvy k otázce aliance a zda existuje prostor pro manévrování. Nic víc.

Jedná se o oficiální stanovisko. Ale není jediné.

Diplomat německého ministerstva zahraničí říká, že samozřejmě došlo ke shodě obou stran. Ve skutečnosti by se Sověti sotva zabývali jednáním 2+4, kdyby věděli, že NATO později přijme Polsko, Maďarsko a další země východní Evropy.

I tak byla jednání s Gorbačovem těžká; západní vůdci opakovaně protestovali, že nechtějí ze vzniklé situace „vyvozovat jakékoliv jednostranné výhody“ (americký prezident George Bush) a že nevznikne „žádný posun v rozložení sil“ mezi Východem a Západem (Genscher). Přinejmenším na ducha dohod roku 1990 by se dnes mohlo Rusko oprávněně odkazovat.

Koncem května 1990 Gorbačov nakonec souhlasil se členstvím sjednoceného Německa v Alianci. Proč si ale Gorbačov a Ševardnadze nenechali dát přísliby písemně, když stále ještě drželi všechny trumfy v ruce? Reakce kdysi mocného generálního tajemníka: „Na počátku roku 1990 ještě existoval Varšavský pakt. Samotná představa, že NATO se rozšíří do zemí této aliance, zněla naprosto absurdně …“

Někteří přední západní politici získali dojem, že vládce Kremlu a jeho ministr zahraničí si nepřipouštějí realitu a že si „nechtějí přiznat“ zánik Sovětského svazu jako velmoci (Baker).

Na druhou stranu bylo Pobaltí stále ještě součástí Sovětského svazu; nějaké členství v NATO se zdálo být světelné roky daleko. A v některých částech východní Evropy byli u moci mírově naladění disidenti jako Václav Havel, který byl původně pro rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale nejraději i NATO.

Žádná východoevropská vláda si v této fázi nedávala NATO za cíl a západní aliance neměla v úmyslu nové členy přijímat. Příliš drahé, zbytečná provokace Moskvy, a měli by v případě sporu pokládat francouzští, italští nebo němečtí vojáci své životy za Polsko a Maďarsko?

Ale pak se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz; bosenská válka se sto tisíci mrtvými dala vzniknout obavám z balkanizace východní Evropy. A ve Spojených státech hledal nový prezident Bill Clinton od roku 1993 nový úkol pro západní Alianci.

Najednou chtěli všichni vstoupit do NATO, a záhy chtělo NATO také všechny přijmout.

Boj o dějiny mohl začít.

Uwe Klußmann, Matthias Schepp a Klaus Wiegrefe
Der Spiegel 48/2009

Článek ZEITGESCHICHTE: “Absurde Vorstellung“ pro potřeby SDS z němčiny přeložil Milan Neubert.

Nejen tiskárna Vás nově šmíruje ještě dokonaleji a smyčka se dále utahuje. Nevěříte?

V předchozích článcích o mobilech a/nebo tiskárnách jsme se pozastavili nad mírou šmírování na každém kroku a při vyřčení každého slova, naprosto každého oVčana, který se navíc většinově domnívá, že je „svobodný“ a poukazování na tento fakt je jen „šířením kospirativních teorií“.

Šmírováni „svobodných“ oVčanů na každém kroku: Každý má co skrývat!

Redakce Technet ze stáje Andreje Babiše, někdejší „Marocké spojky“ období reakčního Převratu 1989, se proběhla po pražských copycentrech a ve všech odhalila při „anonymních“ tiscích vkládání neanonymních žlutých teček, o kterých neměli tušení ani  oVčané-zaměstnanci těchto copycenter. Obdobné neanonymní žluté tečky se potvrdily i na dalších tiskárnách mimo centra, které investigativci z Babišovo stáje zkoumali.

K odhalení šmírovacích teček postačil levný stokorunový mikroskop a/nebo i k zobrazení šmírovacích teček došli pouhou změnou barevného spektra naskenovaného vytištěného papíru v obyčejném Photoshopu. Babišovo investigativci se s vkládáním teček setkali na tiscích na tiskárnách kdekoliv: v knihovnách, copycentrech, automatických tiskárnách kdekoliv to testovali. Vyslanci „Marocké spojky“ Babiše lakonicky test uzavírají: Závěr našeho testu je jednoznačný: sehnat v Praze výtisk z barevné laserové tiskárny, který není pokrytý žlutými tečkami, není jednoduché. Nám se to nepovedlo.

A teď se navíc podržte: Americká nezisková organizace Electronic Frontier Foundation (EFF), která se vyhledávání šmírování zabývá, nově letos (2017) uvádí:

„Připomínáme, že je pravděpodobné, že všechny komerčně dostupné barevné laserové tiskárny vkládají nějaký typ forenzně vysledovatelného kódu. Ten nutně nemusí používat žluté tečky. Týká se to všech tiskáren, včetně těch, o kterých se ví, že žluté tečky nevkládají“.

Babišovo investigativci to vysvětlují, že lze šmírovací znaky zanést do tištěného podkladu již tím, že se mírně „upraví“ rozložení tištěného textu a šmírovací tečky již nejsou naprostou nutností od těch, které nikdy nesmíme autocensurně pojmenovávat. Podklady pro Nobelovky, vynálezy, bankovní informace a zdravotní záznamy a dalších nejcitlivější informace, mají tedy shraňování v těch jediných správných kruzích a rukou ještě lépe zabezpečeny.

Předchozí článek o šmírování v mobilech: http://www.vybornarodnikultury.cz/2017/07/08/vas-mobil-v-roli-spiona/

Předchozí článěk o šmírování tiskárnou: http://www.vybornarodnikultury.cz/2017/07/10/i-vase-domaci-tiskarna-vas-uz-po-desetileti-sleduje-a-bonzuje-nevedeli-jste-o-tom/

Celý původní dnešní článek investigativců vyšel na: http://technet.idnes.cz/tajne-zlute-tecky-v-praze-laserova-tiskarna-fzq-/tec_technika.aspx?c=A170703_101909_tec_technika_pka

 

Váš mobil v roli špiona?

Už dávno před skandálem Snowden si o ilegálních odposleších získávaných přes mobil štěbetali vrabci na nejen komunikačních střechách. Občas zahlédnete dva chlápky, jak stojí na mostě nad rušnou dálnicí. Svá auta, pravděpodobně i s mobily uvnitř, mají zaparkovaná opodál. A nad velice rušnou dálnicí řeší cosi, co by nemělo být odposlechnuto Velkým Bratrem nebo konkurencí.

Důležité porady dnes probíhají beze slova, pouze se skřípotem tužek po klasickém papíru, který je poté buď uzavřen v trezoru a/nebo v lepším případě je svěřen ohni.

Stejně tak i důležité porady probíhají beze slova, pouze se skřípotem tužek po klasickém papíru, který je poté buď uzavřen v trezoru a/nebo v lepším případě je papír, i s citlivými plány, pak svěřen ohni. Naposledy se reality znalý kolega při návštěvě u mě doma zeptal, zda smí mít v místnosti s sebou mobil.

Všichni tedy víme, že jsme vydáni na pospas nemilosrdnému šmírování od toalety po ložnici. Naučili jsme se s tím žít. Proto přelepujeme preventivně stejně nemilosrdně kamerky na TV, v mobilech a další technice ihned scotch tejpou – lepící páskou. Bojíme se již otevřeně komunikovat jeden s druhým. Nejen proto, že nevíme, kdo má napíchnutý jeho mobil v kapse nebo v kabelce.

Moje ukrajinská známá v tom umí chodit asi nejlépe, protože pochází z Oděssy. Kupodivu vůbec není překvapena tím, „kam ten svět dospěl“. Už za života jejích předků platilo, že na předměstích Oděssy postávali v kaftanech Khazaři. Poptávali se do města přicházivších naivních a dobrosrdečných venkovanů „jak se mají“,  jak se má ten a ten soused, co je u nich doma nového a co si přichází do Oděssy vyřídit.

Díky tomuto pouličnímu „soft monitoringu“ a „zpravodajské organizaci“ končily zájmy naivních venkovanů obvykle v jediných správných kruzích a rukou. Stejně tak i zájmy jejich příbuzných, vesnic, městeček, půda zděděná po předcích. Ale i zdraví a léčení členů rodin, výuka dětí. Cizinci vždy žasli, jak je tak bohatá země jako Ukrajina či Novorusko ujařmené a jak je možné, že je v područí několika málo oligarchických velkostatkáŕú či nastrčených a odkudsi s naprostou jistotou loutkovedených politiků. Aneb „Kdo říká „organizace,“ říká oligarchie„!

Je tedy velice zajímavé, jak se k odhaleným bezpečnostním rizikům autocensurně staví Češi, resp. ti Češi, kteří by měli tato rizika ošetřovat. Přečtěte si pozorně následující anabázi jednoho bystrého a technicky zdatného stěžovatele, jehož příběh rozkrývá nezájem a odevzdanost poskytovatelů i regulátorů nad ochranou našeho nejen českého soukromí, konkurenceschopnosti a bezpečnosti:

Martinovu barvitou výpověď přikládáme bez redakčních úprav níže pod čarou.


„Řeknu jenom šéfovi, že jsem marod, a jdeme hned lyžovat!“

…aneb Nemluvte do sluchátka, dokud není hovor spojený.

Je to asi 3 roky, kdy se mi stala zajímavá příhoda s mobilem: Volá mi člověk, u kterého přemýšlím, jestli zvednout hovor zeleným tlačítkem anebo odmítnout červeným. A protože při tom přemýšlení nechci poslouchat vyzvánění, tak stisknu napřed tlačítko „Ticho“. V tom tichu přemýšlím. Přitom ale jako bych odněkud toho člověka slyšel.

Příliš konkrétní pocit jeho hlasu při přemýšlení, asi ještě příliš živá vzpomínka. Ale ne, zjišťuji, že jeho hlas vychází z telefonu. Tak si dávám telefon na ucho v domnění, že jsem hovor omylem přijal, a začnu do něj mluvit. Volající ale nereaguje a jen nadává „… zase mi to nebere!“ Tak volám, že ho přece slyším, tak ať mluví. On nic a zavěsí. Říkám si, že jsem něco udělal špatně. Ale na displeji svítí „Nepřijatý hovor“. Tak si říkám, co mám v tom pití před sebou, vždyť jsem ho fakt slyšel! Ale to jsem nemohl, vždyť jsem ho nezvednul a je to přece nepřijatý hovor.

A tak jsem přišel na chybu v propojení českých telekomunikačních sítí. Vrtalo mi to hlavou. Volající volal z pevné linky na můj mobil v síti Vodafone. Používám staré tlačítkové Nokie z důvodu jednoduchosti, výdrže baterie a spolehlivosti. Šel jsem si poruchu ihned ověřit. Zavolal jsem si z pevné linky O2 na svůj mobil Vodafone, počkal, až začne zvonit, stisknul Ticho a foukal a mluvil do sluchátka pevné linky. Zvuk opravdu vycházel ze sluchátka mobilu bez spojení hovoru. Opačným směrem zvuk nešel. Zavěsil jsem pevnou linku a na mobilu zůstal nepřijatý hovor.

Neuvěřitelná porucha

V dalších dnech jsem ji příležitostně testoval z dalších pevných linek O2 na různých místech republiky. Fungovala na všech. Dokonce i na pevných linkách kabelové televize UPC v Praze, v Opavě, na některých VoIP telefonech. Zkusil jsem to i na jiných SIM kartách Vodafone ve svém mobilu i jiných mobilech podobného typu. Pokud se na mobilu nastaví „tichý profil“ bez zvonění a vibrace, nemusí volaný dokonce udělat vůbec nic. Rovnou se mu začne do sluchátka přenášet hlas od volajícího.

Předvedl jsem poruchu pár známým a vymýšlel, jak by ji šlo používat ke sdělování jednosměrných hlasových zpráv: Zavolat, chvíli počkat, říct volanému zprávu, třeba opakovaně. Ten na znamení pochopení obsahu zavěsí červeným tlačítkem. Zcela zdarma, neboť jde o nespojený hovor. Vymyslel jsem pro to i marketingový název služby – „Vodafone jednosměrka“. Pro majitele neomezených tarifů to sice nemá cenu, ale ostatní to využijí.

Začal jsem zároveň s tím ale také přemýšlet, že jde o docela závažné bezpečnostní riziko. Napadly mě situace, kdy může tato porucha volajícího poškodit a on se to ani nedozví, protože hovor nebude nikde vyúčtován a bude veden jako zmeškaný. Zde jsou některé příklady:

  • Budu volat šéfovi, jak jsem těžce nemocný, ale než mi to vezme, uslyší, jak někomu říkám, že jen co to vyřídím, jdu lyžovat. A ještě přidám, co si o něm myslím. Pokud bude mít vypnuté zvonění a mobil na stole a bude na poradě, uslyší to celá firma.
  • Advokát může volat soudci a než ten mu to zvedne, prohodí ještě pár vět se svým klientem, čímž soudci prozradí něco, co neměl. („Takže jste ho zakopal na zahradě? Aha, tak o tom u soudu mluvit nebudeme.“)
  • Manžel bude volat manželce do lázní a mezitím slíbí své milence, která je u něj doma, že se určitě rozvede.
  • Kupující prozradí volanému před spojením hovoru maximální cenu, za kterou od něj něco koupí. („Už mu volám, 5 tisíc a ani korunu navíc! A jinak ať si trhne nohou!“)
  • Zaměstnavatel prozradí budoucímu zaměstnanci platový strop, který pro něj má připraven apod.

Úplně stejně může ale tato porucha poškodit i volaného, kupříkladu:

  • V divadle nebo na pohřbu může být volaný považován za bezohledného, protože i když si vypne úplně zvonění i vibrace, volaný mu najednou začne mluvit z telefonu, což v tichém okamžiku bude slyšet.
  • Volaný nechá v plné kanceláři v práci telefon s vypnutým zvoněním na stole a skočí si na záchod. Bude mu volat jeho obvodní lékař s výsledkem vyšetření a během vyzvánění řekne sestře „Volám tomu chlapovi se syfilisem. Má štěstí, nemá syfilis, ale kapavku!“ Taková radostná zpráva. Však také volaný po návratu ze záchodu uvidí vysmátou kancelář a přijme řadu gratulací, ale nikdo mu nebude chtít vysvětlovat, čemu se všichni smějí, proč sedí v kuchyňce u oběda sám a jeho příbor uklízečka desinfikuje propanbutanovým hořákem. Až se to dozví, tak bude lékaře žalovat, ale ten si nebude ničeho vědom. Přitom mu u soudu nebude problém prokázat, že porušil lékařské tajemství. Pokud si soudy nebudou této poruchy vědomy, tak nevím, podle čeho toto budou rozhodovat.

Takových situací je spousta. Běžně při telefonování mluvím s lidmi okolo, dokud telefon vyzvání. Napadlo mě, co všechno takto můžou prozradit na sebe podnikatelé konkurenci, politici novinářům, policisté pachatelům, ale i běžní občané. Tato porucha může ohrozit i bezpečnost státu. Rozhodl jsem se, že bych takovou poruchu měl někam ohlásit, aby byla odstraněna.

Jenže kam ji ohlásit?

Jako technika mě začalo zajímat, u koho ta porucha vlastně vzniká. Může to být úplně stejně v síti O2, UPC nebo v síti Vodafone. Může být i v nějaké propojovací síti třetí firmy, přes kterou směřují své hovory jak O2 tak UPC do Vodafonu. Ohlásil jsem ji nejprve na infolince Vodafone. Po 3 měsících prověřování případ uzavřeli jako vyřešený s doporučením, abych si vyměnil SIM kartu a koupil nový telefon.

Tak to ne. Vzhledem k tomu, že to dělalo asi 10 SIM karet různého stáří koupených na různých místech ČR, to byl jasný nesmysl. Navíc by se tím problém zametl pod koberec. Mi by to třeba dělat přestalo, ale jinak by to dělalo dál. Nahlásil jsem to znovu. 3 měsíce, stejný závěr.

Po nějaké době jsem to zkusil stejně u O2. Tam to bylo složitější. Síť mají podle svých slov nejkvalitnější a pravidelně testovanou, u nich to prostě být nemůže. Testují ale jen hovory uvnitř své sítě, hovory do jiných sítí je nezajímají (asi konkurenční řevnivost) a ty pro ně zprostředkovává společnost CETIN. Mám se obrátit na ni. Tak se obracím na společnost CETIN. Ta mi obratem odpovídá, že jejich zákazníky jsou velké telekomunikační firmy jako třeba O2, a ne jednotlivci jako já, se mnou žádnou smlouvu nemají a nemůžou ode mě přijímat podněty. Takže ať se obrátím na svého poskytovatele, což znamená zase zpátky na to O2. Už chápu, jak vznikla pohádka o kohoutkovi a slepičce, tady v cyklické variantě.

Mezitím zkouším znovu Vodafone. Tam průlom: Podaří se mi přesvědčit pracovnici infolinky, že jde opravdu o něco speciálního a že jsem technik a popovídám si s jejich technikem, kterému to budu schopen přesně popsat a i pomoci nasimulovat. Za pár hodin opravdu volá technik. Je velmi vstřícný, nechá si všechno vysvětlit a i když tomu zpočátku nevěří, opravdu si sežene tlačítkovou Nokii a testovací SIM kartu. K mému úžasu nemá ovšem k testování k dispozici pevnou linku od O2 (asi konkurenční řevnivost). Volám mu tedy na jeho mobil ze své pevné linky a přitom si paralelně voláme dalšími mobily kvůli domluvě.

Technik je šokován, když slyší moje povídání v nespojeném hovoru. Na přání mu recituji básničky nebo zpívám. Za hodinu znovu ještě pro jeho nevěřící kolegy a pak ještě aspoň jednou. 3 měsíce klid. A pak telefonát od pracovnice infolinky. Porucha byla vyřešena. Mám si vyměnit SIM kartu a mobil. Nic měnit nebudu. Poruchu jsem otestoval, stále stejný stav. Nechávám případ znovu otevřít, ale to už bez naděje na výsledek.

Kam se obrátit?

…když obyčejného zákazníka nikdo neposlouchá? Na Český telekomunikační úřad. Podrobně tedy sepíši poruchu včetně naznačení bezpečnostních rizik a odešlu na ČTÚ. Odpověď je nejprve striktně úřední: Vymezení zákonů, v rámci kterých se Úřad pohybuje, a žádost o doložení smluv, které mám na oba telefony uzavřené. Samozřejmě žádnou takovou smlouvu nemám. Podaří se mi ČTÚ přesvědčit, že ty smlouvy jsou zbytečné, jelikož to dělá každá pevná linka a každá SIM karta v síti Vodafone.

ČTÚ oslovuje obě firmy a posílá mi jejich vyjádření. Vodafone naštěstí potvrzuje, že porucha existuje. Píše ale, že mi už opakovaně navrhli vyměnit si SIM kartu a mobil, ačkoliv chyba je určitě u O2 (tak proč si mám měnit SIM kartu a mobil?). U O2 nejspíš nepochopili přesně, o co v poruše jde. Popisují signalizaci při spojování hovorů a účtování, prověřili poruchu a neprojevila se.

ČTÚ mi doporučuje řídit se doporučeními obou firem a podat reklamaci. Já ale nemám co reklamovat, protože všechno to je zdarma. Zvyšuji tlak na ČTÚ, který zkouší poruchu neúspěšně nasimulovat. Nakonec nezbývá, než se tam zastavit osobně se svým telefonem, nechat si zavolat z pevné linky a poruchu předvést. Pak následuje přátelská odborná hádka mezi mnou a dvěma techniky Úřadu a provádíme řadu testů, kdy se porucha projevuje a kdy ne. Pobíháme po chodbách Úřadu s mým mobilním muzeem a zkoušíme volat, z čeho se dá.

Od tohoto momentu ČTÚ bere věc vážně. Zvláště, když se porucha projeví i na jejich SIM kartě Vodafone, protože napřed mi taky chtěli vyměnit SIM kartu, abych přišel o možnost poruchu testovat. A taky poté, co jim ukážu výpis hovorů z pevné linky, kde tyto hovory opravdu nejsou zaevidované. ČTÚ opět oslovuje oba operátory a nakonec si ode mě půjčuje jeden můj historický telefon. Ten míří na diagnostiku poruchy do specializované laboratoře.

Věci se daly do pohybu

Mezitím se mi přihodí, že mám na telefonu tichý profil a na Vodafone mi volá někdo ze sítě T-Mobile. Kupující, který ode mě na internetu kupuje nějakou starožitnost (ne, můj mobil to není). Telefon mi začne na stole sám mluvit, spíš křičet, a v něm se hádat několik lidí a já přesně slyším, kolik mi chce maximálně nabídnout. Někdy je to prostě užitečné, říkám si. Ovšem do poruchy je tímto vtažen už i T-Mobile. Ověřuji na internetu, že nešlo o přenesené číslo do jiné sítě.

Aby problém nebyl zameten pod koberec, krátce po oslovení ČTÚ se obracím i na Národní bezpečnostní úřad. Myslím si, že jde o závažný bezpečnostní incident a porušení kybernetické bezpečnosti a domnívám se, že by to NBÚ mělo zajímat. Popíši jim poruchu, odkáži je na ČTÚ a přiložím testovací protokol, aby si rychleji ověřili, že si z nich nedělám legraci. Poté jim posílám doplnění popisu poruchy a žádám o reakci. Žádná nepřichází. Nezbývá, než si ji vyžádat pomocí zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. NBÚ odpovídá ve smyslu, že to přijali jako zajímavou informaci, ale nezabývají se technicky zastaralými zařízeními a není v jejich kompetenci něco na tom změnit.

Já doplňuji podání, že porucha se sice jenom projevuje na starších přístrojích, ale dochází k ní někde v telekomunikačních sítích O2, Vodafone, T-Mobile, UPC a to snad nejsou technicky zastaralá zařízení a ani nevím, co novějšího a modernějšího bych tedy mohl používat. Dostávám odpověď, že postoj NBÚ se tímto nemění. Tedy že nemají možnost řešit technologicky zastaralá zařízení. Zkoušejí na mě taktiku poškrábané gramofonové desky.

Pomůže síla médií?

Tak co s tím? Obracím se na MobilManii. Všimne si toho více lidí, začnou se o to zajímat, ptát se, zkoušet a testovat a možná to tak zodpovědné dotlačí poruchu vyřešit.

Kde se všude porucha dosud vyskytla:

  • Volající: Analogové pevné linky O2, pevné linky kabelové televize UPC, některé VoIP linky, 1 případ mobilního čísla T-Mobile
  • Volaný: Vodafone (nesmí být přenesené číslo do jiné sítě). Vyzkoušeno cca 20 SIM karet. Objevena ale jedna, která to nedělá, i když bych se vsadil, že před lety to dělala taky.
  • Mobilní telefony: Tlačítkové Nokie starších typů. Funguje na 1600, 6080, 6230i a dalších, nefunguje na novějších (N73). Nefunguje na žádných chytrých telefonech. Nicméně se domnívám, že k poruše dochází i na nich. Jenom ty chytré telefony asi softwarově nepouštějí hlas do reproduktoru, dokud uživatel hovor nespojí. Už to, že hlas nejspíš přes síť projde až do cílového zařízení při nespojeném hovoru, je ale bezpečnostní riziko.

Pokud máte pevnou linku, SIM kartu Vodafone a některou starší Nokii s tlačítky, můžete si nejspíš tuto poruchu vyzkoušet i sami. Podělte se o svoje zkušenosti v diskusi.

Autor: Martin Vítek

Zdroj: https://www.mobilmania.cz/clanky/pozor-co-rikate-volany-vas-slysi-i-kdyz-hovor-teprve-vyzvani/sc-3-a-1338951/default.aspx

 

Proč je Český svaz bojovníků za svobodu terčem dehonestačních kampaní mainstreamu?

Opět platí klasické Cui bono!  – Stojí za vším sudetští Němci?

Posuďte sami po přečtení následujícího článku Jiřího Jaroše Nickelliho (životopis) , předsedy Historicko-dokumentační komise ČSBS Boskovice:

Fatální omyly vyšetřovatelů protektorátních restitucí

 

Orgány, které dnes vyšetřují tzv. restituční kauzy potomků protektorátních aktérů, po nichž chtějí dědit obrovské majetky, patřící dnes státu – a to nejen pozemkové úřady, ale i žel některé soudy -, se dopouštějí často fatálních chyb v hodnocení základních meřítek kolaborace s III. říší. Přitom nález Ústavního soudu z r. 2004  Colloredo-Mansfeld nabádá orgány i soudy, aby si v případě nejasností, tyto ověřily důkazy oborů historie a archivnictví. Zhusta se tak ovšem neděje dostatečně!  Podívejme se na tyto omyly blíže.

První a doslova fundamentální omyl, je pouhé formalistické hodnocení přihlášky k němectví – tzv. Fragebogenu (v otrockém překladu „okruhu otázek“). Fragebogen byl nejtvrdší kádrový dotazník všech dob. „Kam se hrabe bolševik“ se svým kádrováním! Ve své knize „Umlčená Osvětim“ (Vydavatelství Jarošová, Brno-Líšeň 2016,I. vyd., bibliofilie) jsem podal v exkursu o přihlášce „Fragebogen zur Feststellung der Deutschen Volkszugehörigkeit“ na stranách 155 až 166 velmi podrobný rozbor této kruciální přihlášky  nejen k němectví, ale ke III. reichu. Řada dosavadních badatelů (zejména z tzv. ÚSTR) takto formalisticky Fragebogen hodnotí, což je naprosto nesprávné a bludné. Horší je, když na toto hodnocení přistupují kompetenti různých vyšetřujících orgánů.

Co to byl a co znamenal Fragebogen pro žadatele? Byla to nejen formální přihláška ke stanovení žadatelovy národnosti, nýbrž též přihláška závazku ke III.říši, k jejímu „Herrenvolku“ – panskému národu. A to na rasovém základu stanoveném tzv. norimberskými zákony! Nešlo pouze o to, že žadatel se veřejně a úředně přihlašoval k německému národu, k německému „soukmenovectví“ (Volksgenossenschaft). Šlo rovněž o to, že prokazoval své tzv. árijství, a to u tzv. běžných soukmenovců do čtvrtého pokolení obou pokrevních linií, a u šlechty do pěti pokolení obou linií. Tj. dokazování bylo ohraničeno pro tehdejší občany roky 1800 a pro šlechtu dokonce rokem 1750! Každý žadatel, který toto prokázal, musel podpisem po čtrnáctidenním povinném rozmýšlení stvrdit, že je „dokonalým arijcem„, což byl princip,který demokratické státy odsuzovaly v Ženevě a jinde již tenkráte. Arijství u Fragebogenu prověřovaly státní a stranické orgány Říše,a to i v protektorátu! Tak každý žadatel Fragebogenu byl nejen prověřován okupačním Oberlandrátem, nýbrž i orgány NSDAP, potažmo vyššími říšskými orgány, jako byl například Ahnenerbe. Takové prověřování pak z tohoto hlediska přímo vylučovalo otázku tzv. nátlaku na žadatele. Žadatel podepisující pod nátlakem, by pro Říši nejen bezcenný,ale i mohl být nebezpečný svou nespolehlivostí – a především nesměl navršovat kolaboraci dalšími skutky! Zjištění nátlaku kontrolními orgány by pak znamenalo zvláštní postih agresorů nátlaku – přinejmenším tzv.Sonderbehandlungem,což znamenalo zvláštní říšské nebo stranické soudy a koncentrák nebo i smrt! Samotný příklad fatálního omylu vyšetřovatelů prokazuje i sama kauza Colloredo-Mansfeld,v poslední době vystavená vrácení od Ústavního soudu nižším obecným soudům – jež jak se zdá,se potácejí od jednoho řešení ke druhému bez kýženého závěru. Co bylo selháním v dané kauze? Bylo to uvěření žadatelům, že jejich případ měl tzv. rasové pozadí persekuce,a tudíž mají na restituce nárok. Kdyby vyšetřovatelé od počátku přihlédli k reáliím Fragebogenu, takový obrat kauzy by vůbec nemohl nastat. Je známo, že příslušníci rodu Colloredo-Mansfeld sami podali tyto Fragebogeny. Je to dokonce zveřejněno v odborných publikacích,jak je CUI BONO RESTITUCE, a jiné. Tudíž bylo vyloučeno podle reálií postupů Říše, aby jako „neárijci“ vůbec vyplnili takové přihlášky a byli prověřováni. Jako neárijci by skončili v transportech smrti. Tento formalistický přístup tudíž jen zbytečně prodloužil kauzu beztak problematickou od samého počátku a poškodil občany daného regionu,dodnes tonoucí v právních nejistotách!

 

Další fatální omyl vyšetřovatelů protektorátních kauz spočívá v přesvědčení, že stačí prověřit období chování žadatelů o Fragebogen v počátku okupace. Orgány v mnoha případech pomíjely vyšetřování chování protektorátních aktérů během celé doby okupace, anebo se při tomto vyšetřování vymlouvaly na čas vyšetřování, na dobu tak vzdálenou od konce okupace,že prý příslušné doklady nelze dohledat! Tím ovšem jen potvrzují prvotní hrubou nedbalost státu, který, jak pravil přednosta Pozemkového úřadu Blansko Ing. Skřipský, měl „s péčí řádného hospodáře“ pečovat o všechny tyto doklady, nikoli je selektovat a trpět jejich ničení, ztráty a dokonce krádeže,jak se to například stalo na Městském úřadě v Rájci-Jestřebí! Stát tu od počátku vyšetřování v mnoha případech projevil hrubou nedbalost – tak chybějí u kauzy Salm doklady vyšetřování tří komisařů ze září 1945, chybějí registrační karty nacispolků v originále, dále dokonce i cenné reálie jako prapor Kriegerkameradschaft a fotoalbum Kriegerkameradschaft v odhadní ceně cca 750 tisíc korun! V kauze Walderode chybějí dokumenty o abwehru a wehrmachtu, v jiné kauze na Moravě dokumenty o NSDAP otce a dcery, apod. Toto vše zavinil sám stát hrubou nedbalostí ve sledování, zajišťování a uchovávání protektorátních a říšských dokumentů – a i vlastních dokumentů vyšetřování z let 1945 a dalších! A nelze se vymlouvat jen na „revoluční chaos osvobozeného státu“! Tak například album Kriegerkameradů Rájce, kde byl dle vyšetřovatelů fotografován pan kníže, reálně existovalo, bylo zajištěno u nacisty Tugemanna, vrchního účetního Salmova panství, bylo dle protokolní knihy města dokonce veřejně vystaveno v Rájci na policejní stanici – a dnes je ukradeno! Kdo je viník ? Pan stát. Strpěl to a nezajistil nic.

 

A konečně další omyl vyšetřovatelů spočívá v ignoraci skutků žadatelů – protektorát netrval jen jediný rok, za dobu okupace řada žadatelů o Fragebogen navršovala svou kolaboraci různými dekretálně nepřijatelnými skutky, ať to byl vstup a příspěvky různým naciorganizacím, nebo veledary na wehrmacht, nebo přijímání tzv. Mutterkreuzů za které byly obrovské privileje na ošacení, obuv,otop a dokoce na bankovní úvěry, dokonce vstup do NSDAP, projevy soustrasti s umrtím katana Heydricha, potkávání se s reichsprotektorem Neurathem – skvělý dokument o patolízalství protektorátní šlechty vůči Neurathovi přinesli prof.Pavlíček a doc.Benda ve své knize o majetkových restitucích šlechty po roce 1989. Tam je doposud neznámý seznam podepsané šlechty dolézající k reichsprotektorovi, u kterého loajální vlastenec ČSR se směl objevit jen v jediném případě – jako zatčený nebo vězeň!

 

Co měly učinit soudy v takových kauzách? Měly prohlásit nepřezkoumatelnost těchto kauz, přiznat zavinění státu v otázce dokumentace, a zarazit je navždy podle platných dekretů. Dále měly přezkoumat celé období kolaborace jednotlivých aktérů a správně je vyhodnotit. Nestalo se všude – a stát se potácí od jedné protektorátní kauzy ke druhé. Ke škodě vlastních občanů a své vlastní.

 

Jiří Jaroš Nickelli,

předseda Historicko dokumentační komise

ČSBS Boskovice

Aktuálně vedle Slovanů skandalizuje i exministra financí a šéfa ANO – Babiš: Václava Havla naverbovali Sověti namísto Štrougala několik let před Vítězným Plyšem 1989!

Vybíráme z plátku Aktuálně nejnovější agitku – tentokrát vedenou proti Andreji Babišovi:

Na anonymním twitterovém účtu skupiny Julius Šuman  se objevila další kompro nahrávka.

Babiš: Václava Havla naverbovali Sověti namísto Štrougala několik let před Vítezným Plyšem 1989! Namísto Strougala

Andrej Babiš na kompru odkrývá Listopad 1989 a Havla označuje jako favorita, kterého Sověti naverbovali a zfavorizovali místo Lubomíra Štrougala už několik let před reakčním Převratem!

Další podrobnosti zde:

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/babis-na-dalsi-nahravce-havla-nastrcili-rusove-a-kleslova-by/r~a4d234765cbb11e78e050025900fea04/?redirected=1498740314

Další podlý útok kavárny na Honzu Korála, Slovany i Výbor národní kultury!

Lumpenkavárník, propagandista a „Autor“  Miloš Kadlec z prorežimního plátku manipulatori.cz, provozovaného skupinkou okolo vítacího Člověka v tísni (Jeden svět na školách, Faktus.info) a Evropských por… pardon hodnot, si (po např. Václavu Klausovi, Janu Schneiderovi ) dne 22.6.2017 vybral se svými kumpány jako téma k útoku Slovany, Honzu Korála, Výbor národní kultury, Klub levicových žen, Petra Žantovského a další Kadlecovi a lumpenkavárně „odporné“ a sorosovské fondy

Co Kadlecovi a Kavárně nikdy nevadí, je nabíledni!

nesající české osoby a subjekty – k tradiční dehonestační režimní agitce „Co Slovan, to antisemita?“:

Co Slovan, to antisemita?