Pryč se sexismem v poezii

Velkou pozornost vzbudilo v uplynulých dnech odhalení pochybných genderových stereotypů v básních Jiřího Žáčka. Některé z nich se ocitly i ve školních čítankách. Řada feministek, umělců a další na slovo vzatí odborníci upozornili na nemravnou básničku, ve které se doslova říká:

„K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký.“

Jiří Žáček nepopřel autorství této vyzývavé básně a pokusil se zásadovou feministickou kritiku ještě
i bagatelizovat. Přiřadil se tak po bok těm, kdo rasismus vůči ženám dali české poezii do vínku.
Mohl by si podat ruku s Antonínem Sovou, autorem genderově nevyvážené básně Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy. Hned v úvodu Sovova neomaleného útoku na ženy přece čteme: „Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.“
Je evidentní, že autor zde vyzvedává svůj vlastnický vztah k nemovitosti. Proč vlastně není jeho sad
ve společném bezpodílovém vlastnictví obou partnerů? Bílý majetný muž chce prostě za každou cenu
dominovat nad ženou, které nechá v lepším případě pouze minoritní podíl akcií. Dosvědčuje to i další
verš, kde Sova zcela nepokrytě majetnicky deklamuje „mé louky teskní vůni mdlou“.
Uvedení výtečníci však nejsou v české poezii zdaleka sami. Vzpomeňme jen Josefa Václava Sládka.
Ve své rýmovačce Lesní studánka doslova tvrdí: „Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen“.
Něco tak odsouzeníhodného aby člověk pohledal. Ptáci, tento zcela zjevný symbol mužství, mají k doličné studánce přístup během bílého dne, zatímco laně, symbol ženství, mají vstup omezen jen na dobu očního provozu. Josef Václav Sládek by se měl za toto otevřené ospravedlňování diskriminace stydět.
Podobných genderových surovostí bychom mohli najít v české poezii celou řadu. Naštěstí naše feministicko umělecká fronta bdí u studánky moudrosti ve dne v noci.

JAN KELLER

K současné produkci o Janu Masarykovi

Už řadu let vychází literatura, která často nehorázným způsobem zveličuje negativní aspekty českých dějin a jejích osobností. Pokud autoři nenajdou nic vhodnějšího, začnou zpochybňovat původ našich významných osobností, což se týká hlavně Boženy Němcové a T. G. Masaryka. Asi nám autoři chtějí naznačit, že osobnosti, které ctíme, nemohly vzejít z českého národa, protože jsme národ plebejský. Tento argument jsem dokonce slyšela od jednoho současného českého sociologa, který působí delší dobu v Německu. Je možné se dohadovat, do jaké míry byl ovlivněn tradičními německými názory o inferioritě Čechů a Slovanů obecně.

Druhou metodou, jak znevážit naše významné osobnosti je, soustředit se na jejich osobní život, zarámovat ho do úzkého kontextu a zvětšit všechny problémy, které je možné o člověku najít. Otázku, zda tyto problémy ovlivnily jejich lidské přístupy, veřejnou činnost, práci pro národní potřeby, si autoři vůbec nekladou, vědí, že by si opět museli vymýšlet.

To se týká celé řady osobností z minulosti, ale v poslední době se to týká hlavně Jana Masaryka. Články, které o něm vyšly, se vyžívají v negativních aspektech jeho života, dokonce celé Masarykovy rodiny. Pomíjejí, že máme mnoho dokumentů o tom, že to byla rodina šťastná, dokonce veselá. Pomíjejí, že určité problémy pro citlivého Jana nastaly, až když se k němu spolužáci, ovlivnění katolickým a rakouským agresivním antisemitismem, začali chovat nepřátelsky, i kameny na něho házeli, když šel do školy. Bylo to kvůli otcovu postoji v hilsneriádě, kdy se nebál veřejně požadovat respekt k nezpochybnitelným faktům v procesu s Hilsnerem.

Nový film Jan Masaryk si vybral nejbolestnější dvě léta jeho života a kariéry, a v podstatě s ním nemá slitování, podle představ autorů se měl asi chovat jako Nietzscheho nadčlověk. Nestačí předkládat fakta, to je příliš laciné, nepoctivé, ale je nutné hledat širší souvislosti, smysl dění. Jan Masaryk byl velký vlastenec a tragická dvě léta, která autoři filmem ztvárnili, ho v žádném případě nezlomily. Jeho práce v londýnském exilu během války nesla pozitivní výsledky. Zvláště důležité bylo jeho vysílání do Čech z londýnského rozhlasu. Opět máme mnoho dokumentů o tom, jak bylo pro české lidi důležité, povzbuzující, Honzu dychtivě poslouchali, ač za to byl německými okupanty vyhlášen trest smrti.

Člověk se musí ptát, co je účelem této produkce, znevažující naše vlastenecké osobnosti, proč se jí čeští tvůrci propůjčují, proč nejsou schopni odolávat vnějším tlakům a výhodám. Proč se nesoustředí na tematiku, která může povzbudit křehké a ubíjené sebevědomí a sebeúctu českého národa. Liberalistické „umění pro umění“ je mravní podvod, je naprosto zbytečné. Nejsou snad umělci schopni se hlouběji podívat na život lidí, společnosti, politiky? Byly doby, kdy umění přispívalo nejen ke zdravému sebevědomí a sebeúctě českého národa, ale kdy se snažilo svými prostředky dobrat se hlubší pravdy o společnosti, o lidech a jejich problémech, kdy bylo schopno rozlišovat, co je v silách jednotlivců, a co je zakořeněno v systému a nezodpovědnosti mocných, co je mravné a co nemravné.

MARIE L. NEUDORFLOVÁ

Marie L. Neudorflová, Ph.D., (1940) vystudovala historii na Filozofické fakultě UK v Praze a politologii a historii na University of Alberta v Kanadě, kam odešla v roce 1968. Působila na několika kanadských univerzitách a v Kanadském národním archivu. Od konce devadesátých let žije trvale v České republice, přednášela na FF UK v Praze a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v letech 1999–2011 pracovala v Masarykově ústavu AV ČR a v Ústavu T. G. Masaryka. Je autorkou monografie České ženy v 19. století (1999) a studie T. G. Masaryk – politický myslitel (2011), uspořádala mj. sborníky Charlotta G. Masaryková (2001) a Češi a Němci v pojetí a politice T. G. Masaryka (2004).

Historická pětiletá archivní Lípa č. 3/2012 v souboru PDF

Pro naše příznivce a fanoušky jsme se rozhodli uvolňovat s cca 5 letým posunem historická vydání Lípy!
Po kliknutí na obrázek nebo odkaz pod ním se Vám stáhne soubor ve formátu PDF, který snadno otevřete v moderních prohlížečích, či si můžete stáhnout přímo ZDARMA potřebný nejnovější Adobe Reader např. zde: https://get.adobe.com/cz/reader/
Přejeme Vám krásná počtení.

Lípa_03_2012_LIPA

Předmluva šéfredaktora k Lípě 1/2017

Vážení přátelé,

kauza Jiřího Žáčka a jeho Maminky se ukázala být daleko většího kalibru, než
kdokoliv očekával. Přidám ještě malý kamínek do
mozaiky odjinud, o běžícím zajíci aneb inspirováno maminkami.
Autorka Milada Motlová zpracovala říkadla, písničky a pohádky pro děti od 1 roku věku až po předškoláky do knihy, kterou nazvala Česká říkadla, písničky a pohádky, která se dočkala již dalšího vydání.
Kniha je prezentována jako skvělý pomocník a učitel nejen do rodiny, ale i do škol, školek a mateřských center. Nevím, zda básnička v ní otištěná, Běžel zajíc kolem plotu, je zábavná, nebo malé dítě nějak obohacuje.

Toto je její text:

Běžel zajíc kolem plotu,
roztrh sobě novou botu.
Liška mu ji zašívala,
veverka se posmívala.
Huš veverko huš,
vrazím do tě nůž,
vrazím do tě zavíráček,
budeš zpívat jako ptáček,
vrazím do tě kudličku,
vyrazím ti dušičku.

Samozřejmě, že je to nesmysl za nesmyslem, ve skutečnosti by liška se zajícem nedělala žádné cavyky, natož aby mu zašívala botu! A vůbec, jakou botu? Bota na botu.
Ale co je horší, že básnička ty naše malé tvorečky bezstarostně směruje k násilí. Ilustrace v knize jsou pěkné, bohužel si ji tak pro svá mrňata asi pořídilo dost lidí, i když z ní v jednom místě kapala krev. Básnička sama je ovšem plagiát.

Původní verze zní takto (v Ladových Říkadlech):

Otloukej se píšťaličko,
nebudeš-li se otloukati,

Kresba František Sarna
Kresba František Sarna

budu na tě žalovati císaři pánu,
ten ti dá ránu,
až odletíš do velkého džbánu.
Huš, huš, huš,
vrazím do tě nůž,
vrazím do tě kudličku,
vyrazím ti dušičku,
vrazím do tě zavíráček,
budeš zpívat jako ptáček.

Kdo ví, jak se na jaře píšťalky z vrbových prutů dělají, tohle chápe. Až po výtkách, jichž se autorce zřejmě dostalo, obšťastnila děti novou verzí:

Běžel zajíc kolem plotu,
roztrhl si novou botu.
Liška mu ji zašívala,
veverka se posmívala.
Co ty se máš posmívati,
když já umím zašívati?
Hybaj, hybaj, hybaj ven,
vyženu tě koštětem.

Zase stejná hloupost, jen se tvářící jako básnička pro malé děti. Alespoň je tentokrát celkem neškodná, krom setrvalé (jaksi postmoderní) všudypřítomné nelogičnosti. Básničkám pro děti Jiřího Žáčka (včetně té jeho feministkami odsuzované Maminky), Michala Černíka, Jana Dawidka či Jiřího Stana tohle nesahá ani po kotníky.

Více už ale v (tištěné) Lipce. Zajímavé počtení vám přátelé přeji.

Jan Poláček, šéfredaktor čtvrtletníku Lípa