Plíživé přípravy „oslav“ popravy 27 předních Čechů, Bílé Hory, rekatolizace a Doby temna

Včera 7.7.2017 křepčilo 300 Habsburků s papežem ve Vatikánu a otevřeně horovali po návratu na trůn. Již dnes 8. července oznámil „český“ mainstream, že je iniciována „Komise“ pro církevní dějiny 17. století.
Češi se opět dostávají tam, odkud doufali, že už vyšli – a kde se na jejich zájmy nikdy nesvítilo, nesvítí a svítit nebude (neboť je to nejen jaksi anatomicky obtížné…).

„Cíl: překonat některé panující předsudky“

Impulsem pro vznik komise jsou blížící se čtyř set letá výročí bitvy na Bílé hoře či poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Česka biskupská konference vzala ustavení komise na vědomí na svém zasedání konaném 25.-26. dubna na Erlebachově boudě.
Členy komise jsou pražský arcibiskup Dominik Duka, generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl, historik z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Tomáš Parma, předseda Ekumenické rady církví Daniel Ženatý, generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinša vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR Jiří Just. Po začátku ostré práce komise se bude její složení významně rozšiřovat.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/vznikla-komise-pro-dejiny-cirkve-17-stoleti-f24-/zpravy-domov.aspx?c=A170704_103611_ln_domov_jho

 

Proč je Český svaz bojovníků za svobodu terčem dehonestačních kampaní mainstreamu?

Opět platí klasické Cui bono!  – Stojí za vším sudetští Němci?

Posuďte sami po přečtení následujícího článku Jiřího Jaroše Nickelliho (životopis) , předsedy Historicko-dokumentační komise ČSBS Boskovice:

Fatální omyly vyšetřovatelů protektorátních restitucí

 

Orgány, které dnes vyšetřují tzv. restituční kauzy potomků protektorátních aktérů, po nichž chtějí dědit obrovské majetky, patřící dnes státu – a to nejen pozemkové úřady, ale i žel některé soudy -, se dopouštějí často fatálních chyb v hodnocení základních meřítek kolaborace s III. říší. Přitom nález Ústavního soudu z r. 2004  Colloredo-Mansfeld nabádá orgány i soudy, aby si v případě nejasností, tyto ověřily důkazy oborů historie a archivnictví. Zhusta se tak ovšem neděje dostatečně!  Podívejme se na tyto omyly blíže.

První a doslova fundamentální omyl, je pouhé formalistické hodnocení přihlášky k němectví – tzv. Fragebogenu (v otrockém překladu „okruhu otázek“). Fragebogen byl nejtvrdší kádrový dotazník všech dob. „Kam se hrabe bolševik“ se svým kádrováním! Ve své knize „Umlčená Osvětim“ (Vydavatelství Jarošová, Brno-Líšeň 2016,I. vyd., bibliofilie) jsem podal v exkursu o přihlášce „Fragebogen zur Feststellung der Deutschen Volkszugehörigkeit“ na stranách 155 až 166 velmi podrobný rozbor této kruciální přihlášky  nejen k němectví, ale ke III. reichu. Řada dosavadních badatelů (zejména z tzv. ÚSTR) takto formalisticky Fragebogen hodnotí, což je naprosto nesprávné a bludné. Horší je, když na toto hodnocení přistupují kompetenti různých vyšetřujících orgánů.

Co to byl a co znamenal Fragebogen pro žadatele? Byla to nejen formální přihláška ke stanovení žadatelovy národnosti, nýbrž též přihláška závazku ke III.říši, k jejímu „Herrenvolku“ – panskému národu. A to na rasovém základu stanoveném tzv. norimberskými zákony! Nešlo pouze o to, že žadatel se veřejně a úředně přihlašoval k německému národu, k německému „soukmenovectví“ (Volksgenossenschaft). Šlo rovněž o to, že prokazoval své tzv. árijství, a to u tzv. běžných soukmenovců do čtvrtého pokolení obou pokrevních linií, a u šlechty do pěti pokolení obou linií. Tj. dokazování bylo ohraničeno pro tehdejší občany roky 1800 a pro šlechtu dokonce rokem 1750! Každý žadatel, který toto prokázal, musel podpisem po čtrnáctidenním povinném rozmýšlení stvrdit, že je „dokonalým arijcem„, což byl princip,který demokratické státy odsuzovaly v Ženevě a jinde již tenkráte. Arijství u Fragebogenu prověřovaly státní a stranické orgány Říše,a to i v protektorátu! Tak každý žadatel Fragebogenu byl nejen prověřován okupačním Oberlandrátem, nýbrž i orgány NSDAP, potažmo vyššími říšskými orgány, jako byl například Ahnenerbe. Takové prověřování pak z tohoto hlediska přímo vylučovalo otázku tzv. nátlaku na žadatele. Žadatel podepisující pod nátlakem, by pro Říši nejen bezcenný,ale i mohl být nebezpečný svou nespolehlivostí – a především nesměl navršovat kolaboraci dalšími skutky! Zjištění nátlaku kontrolními orgány by pak znamenalo zvláštní postih agresorů nátlaku – přinejmenším tzv.Sonderbehandlungem,což znamenalo zvláštní říšské nebo stranické soudy a koncentrák nebo i smrt! Samotný příklad fatálního omylu vyšetřovatelů prokazuje i sama kauza Colloredo-Mansfeld,v poslední době vystavená vrácení od Ústavního soudu nižším obecným soudům – jež jak se zdá,se potácejí od jednoho řešení ke druhému bez kýženého závěru. Co bylo selháním v dané kauze? Bylo to uvěření žadatelům, že jejich případ měl tzv. rasové pozadí persekuce,a tudíž mají na restituce nárok. Kdyby vyšetřovatelé od počátku přihlédli k reáliím Fragebogenu, takový obrat kauzy by vůbec nemohl nastat. Je známo, že příslušníci rodu Colloredo-Mansfeld sami podali tyto Fragebogeny. Je to dokonce zveřejněno v odborných publikacích,jak je CUI BONO RESTITUCE, a jiné. Tudíž bylo vyloučeno podle reálií postupů Říše, aby jako „neárijci“ vůbec vyplnili takové přihlášky a byli prověřováni. Jako neárijci by skončili v transportech smrti. Tento formalistický přístup tudíž jen zbytečně prodloužil kauzu beztak problematickou od samého počátku a poškodil občany daného regionu,dodnes tonoucí v právních nejistotách!

 

Další fatální omyl vyšetřovatelů protektorátních kauz spočívá v přesvědčení, že stačí prověřit období chování žadatelů o Fragebogen v počátku okupace. Orgány v mnoha případech pomíjely vyšetřování chování protektorátních aktérů během celé doby okupace, anebo se při tomto vyšetřování vymlouvaly na čas vyšetřování, na dobu tak vzdálenou od konce okupace,že prý příslušné doklady nelze dohledat! Tím ovšem jen potvrzují prvotní hrubou nedbalost státu, který, jak pravil přednosta Pozemkového úřadu Blansko Ing. Skřipský, měl „s péčí řádného hospodáře“ pečovat o všechny tyto doklady, nikoli je selektovat a trpět jejich ničení, ztráty a dokonce krádeže,jak se to například stalo na Městském úřadě v Rájci-Jestřebí! Stát tu od počátku vyšetřování v mnoha případech projevil hrubou nedbalost – tak chybějí u kauzy Salm doklady vyšetřování tří komisařů ze září 1945, chybějí registrační karty nacispolků v originále, dále dokonce i cenné reálie jako prapor Kriegerkameradschaft a fotoalbum Kriegerkameradschaft v odhadní ceně cca 750 tisíc korun! V kauze Walderode chybějí dokumenty o abwehru a wehrmachtu, v jiné kauze na Moravě dokumenty o NSDAP otce a dcery, apod. Toto vše zavinil sám stát hrubou nedbalostí ve sledování, zajišťování a uchovávání protektorátních a říšských dokumentů – a i vlastních dokumentů vyšetřování z let 1945 a dalších! A nelze se vymlouvat jen na „revoluční chaos osvobozeného státu“! Tak například album Kriegerkameradů Rájce, kde byl dle vyšetřovatelů fotografován pan kníže, reálně existovalo, bylo zajištěno u nacisty Tugemanna, vrchního účetního Salmova panství, bylo dle protokolní knihy města dokonce veřejně vystaveno v Rájci na policejní stanici – a dnes je ukradeno! Kdo je viník ? Pan stát. Strpěl to a nezajistil nic.

 

A konečně další omyl vyšetřovatelů spočívá v ignoraci skutků žadatelů – protektorát netrval jen jediný rok, za dobu okupace řada žadatelů o Fragebogen navršovala svou kolaboraci různými dekretálně nepřijatelnými skutky, ať to byl vstup a příspěvky různým naciorganizacím, nebo veledary na wehrmacht, nebo přijímání tzv. Mutterkreuzů za které byly obrovské privileje na ošacení, obuv,otop a dokoce na bankovní úvěry, dokonce vstup do NSDAP, projevy soustrasti s umrtím katana Heydricha, potkávání se s reichsprotektorem Neurathem – skvělý dokument o patolízalství protektorátní šlechty vůči Neurathovi přinesli prof.Pavlíček a doc.Benda ve své knize o majetkových restitucích šlechty po roce 1989. Tam je doposud neznámý seznam podepsané šlechty dolézající k reichsprotektorovi, u kterého loajální vlastenec ČSR se směl objevit jen v jediném případě – jako zatčený nebo vězeň!

 

Co měly učinit soudy v takových kauzách? Měly prohlásit nepřezkoumatelnost těchto kauz, přiznat zavinění státu v otázce dokumentace, a zarazit je navždy podle platných dekretů. Dále měly přezkoumat celé období kolaborace jednotlivých aktérů a správně je vyhodnotit. Nestalo se všude – a stát se potácí od jedné protektorátní kauzy ke druhé. Ke škodě vlastních občanů a své vlastní.

 

Jiří Jaroš Nickelli,

předseda Historicko dokumentační komise

ČSBS Boskovice